index

Schraubstollen Lieferkiste

Přepravní bedna na 1000 kusů šroubů do podkov. Obsahovala 10 kartonových krabiček se šrouby typu "H", každá po 100 kusech. Takto byly šrouby přepravovány z průmyslových kováren do skladů a poté podle potřeby k polním kovárnám. Na frontě byly potom těmito krabičkami doplněny bedny "2 Schraubstollen".

Konec války

Skládka vojenského materiálu z konce války. Tyto hromady vznikaly v místech, kde se hroutila a vzdávala německá armáda. Množství podkov na této konkrétní hromadě jen dokazuje, jak moc byli ke konci války němečtí vojáci závislí na hipomobilní síle. Dle statistických odhadů to bylo stále jestě 70% veškerého vojska.

(Fotografii poskytl T. Flaus.)

Einloch-Windeisen

Přidána nová položka v sekci Fahnenschmiedkasten.

Podkovářská trojnožka

Mezi podkovářské nářadí neodmyslitelně patří i podkovářská trojnožka. Tento jednoduchý robustní přípravek sloužil k podepření koňské nohy ve vyšší poloze. Dal se velice jednoduše složit a přepravován byl ve větších bednách 4 nebo 5. Tato je značena symbolem výrobce "F. D. se šípem", armádním označením "REICHSHEER 1939" a přejímací značkou "WaA". Válečná armádní trojnožka patří mezi vzácné a dnes již málo vídané exempláře podkovářského nářadí.

Více fotek tohoto předmětu naleznete zde: trojnožka.

Oberbeschlagmeister Willi Schulz

Zajímavý příběh jednoho polního kováře, který se dochoval jako pozůstalost ve formě souboru dokumentů a vyznamenání. Pro návštěvu webové sekce o tomto příslušníkovi německé branné moci klikněte na obrázek níže:

Beschlagzeugtasche für unberittenes Hufbeschlagpersonal

Kompletní sada malého podkovářského nářadí (kleine Hufbeschlag Werkzeug) pro neřízený podkovářský personál. Toto nářadí bylo určeno pouze pro nezbytné opravy podkování koní. Zaškolení vojáci je prováděli přímo v terénu, během přesunu nebo při plnění bojových úkolů, mimo dosah polních kováren. Jedná se o verzi se sedlovou brašnou. Brašny nošené přes rameno jsou vyobrazeny ve starším článku níže.

(Fotografie této kompletně dochované sady nářadí poskytl pan Lukáš Bulíček.)

Hugo Holoubek - horský polní kovář

Nedávno byla objevena zajímavá fotografie jednoho polního kováře. Hugo Holoubek původem ze Sudetoněmeckého Hlučínska sloužil u 18. SS-Polizei-Gebirgsjäger-Regimentu. Tato jednotka byla nasazována převážně v horském terénu. Disponovala průměrně počtem 3600 mužů, několika minometnými a horskými dělostřeleckými bateriemi. To vše bylo přepravováno pouze koňmi! K tomu zde bylo určeno cca 1200 koní, které bylo potřeba každý den prohlédnout a případně překovat. Jedním z polních kovářů, kteří se o tyto koně a povozy starali, byl právě Hugo Holoubek. Zvláštností na jeho uniformě je fakt, že označení specializace polního kováře "Tätigkeitsabzeichen" je našito na levém rukávu. Zda to bylo u této jednotky předpisové, se zatím nepodařilo zjistit. Hugo Holoubek odjel se svojí jednotkou někam do Jugoslávie, odkud se již nikdy nevrátil. Dodnes zůstal nezvěstný. (Fotografie poskytla jeho vnučka B. Laryszova.)

Kriegsveterane

Několik vzácných svědectví polních kovářů Wehrmachtu.

Zde v sekci.

Heeres-Lehrschmiede

H.L.Schm.

Když vypukla válka, měl německý veterinární systém pro výcvik nové válečné generace k dispozici vojenskou veterinární akademii v Hannoveru, vojenský veterinární úřad a veterinární park v Berlíně, 7 výcvikových kováren (Berlín I a II, Hannover, Mnichov, Darmstadt, Königsberg a Brno), 12 vojenských nemocnic pro koně a další úřady vojenského obvodu. V roce 1939 měly mírové ozbrojené síly přibližně 170 000 koní, 650 aktivních veterinárních důstojníků a 1 000 záložních veterinárních důstojníků. Druhá světová válka podrobila veterinářskou službu nečekaně dlouhé a tvrdé zkoušce. Musela především zajistit pochodové a operační schopnosti jednotek a trénu, zajistit léčbu nemocných a zraněných koní a zabránit propuknutí epidemií. Wehrmacht disponoval přibližně počtem 1 250 000 koní, o které se staralo zhruba 5 500 veterinářů, 37 000 kovářů a dalších 125 000 vojáků. V průběhu války bylo sestaveno 256 veterinárních jednotek a 48 polních nemocnic, ke kterým náleželo také 68 přepravních jednotek pro koně. V 36 domácích nemocnicích pro koně bylo pečováno o 100 000 nemocných koní. 70 až 75% těchto zvířat bylo plně zotaveno pro další službu a vráceno zpět na frontu. Ke všem těmto jednotkám přináležely další úřady a instituce od výcviku a testování koní, přes kontrolní úřady až po jatečné jednotky. Výše zmíněné polní kováře bylo zapotřebí školit a rozšiřovat jejich řady ve vojenských učilištích.

Armádní podkovářský kurz byl v německé armádě nezbytným předpokladem pro kování koní a práci u polní kovárny. Dékla takového kurzu trvala standartně 2 měsíce a během každého turnusu bylo zaučeno cca 10 až 50 příslušníků branné moci.

Vojenské výcvikové kovárny (jak se jim také říkalo), sídlily v různých koutech Velkoněmecké říše:

Berlin I. Kovárna byla nadřazena všem ostatním, působil zde pan integrální Klink, známý svými vědeckými snahami v oblasti veterinární stomatologie. Hlavním veterinářem byl Oberfeldvet. / Oberstvet. Dr.med.vet.habil. Theodor Bauer od roku 1937 do roku 1941.

Berlin II. Hlavním veterinářem byl Ob.St.Vet. Dr. Emil Meller od 1937 do 1939.

Brünn (Brno) ???

Darmstadt ???

Hannover Přesunuto 1943: Tr.Üb.Pl. Bergen. Hlavními veterináři byli: Od 1. října 1930 do 1. října 1937 Oberstvet. Dr. med.vet. Julius Eckert. Od roku 1937 do 22.08.1940 Oberfeldvet. Dr.med.vet.habil. Friedrich Zschocke. Od 10.02.1941 do 18.10.1943 (?) Oberfeldvet. / Oberstvet. (1.4.1941) Dr.med.vet.habil. Friedrich Zschocke. Ausbilder für Hufbeschlagspersonal (mistr výcviku podkováře) byl od 7. 7. 1940 do 2. 2. 1945 Vet.Dr. Erwin Kuni.

Königsberg (sídlo: Kniproderstraße / Steindammer Wall) Ob.St.Vet.Dr. Freyberger.

Linz (zkušební středisko?)

München Oberfeldvet. Dr. Walter Richter od roku 1937 do roku 1939.

Obsahem výuky bylo kování koní, mul a tažného dobytka, péče o kopyta, základní veterinární péče o tato zvířata a také základní kovářské postupy a konstrukce a opravy povozů. Tyto instituce byly také centrem výzkumu a inovací. V Berlínské kovárně byla například vylepšena původní pruská armádní podkova C87 a nahrazena modernější podkovou W32 (Heereshufeisen 32), která je dodnes konstrukčním základem pro všechny typy podkov. Níže v odkazu naleznete sbírku fotek a jiných zajímavostí z těchto armádních kurzů a kováren.

(Zdroje: Horses of the german army in world war II by Paul Louis Johnson, Axis Calvary in World War II by Dr. Jeffrey T. Fowler, Calvary of the Wehrmacht by Klaus Christian Richter, web forum-der-wehrmacht.de, web axishistory.com)

Maßliste für Heereshufeisen 32

Tabulka velikostí německých armádních podkov zde v odkazu.

Feldschmiede 30 und Gebirgsfeldschmiede

Mezi základní potřeby kováře se řadí hlavně výheň - zařízení pro nahřátí kovu. V běžné kovářské dílně byla výheň zděné, či ocelové konstrukce. Vojenský kovář však potřeboval být mobilní a držet krok se svojí jednotkou v poli. Vznikly tak přenosné polní výhně. Proud vzduchu byl do polní výhně vháněn malou lopatkovou turbínou, poháněnou šlapacím kolem přes řemenici. Tyto výhně byly používány během mnoha válek a staletí a získaly si oblibu také u civilních kovářů. Do výroby se tak dostaly výhně různé konstrukce a provedení. Mezi typizované polní výhně Wehrmachtu patřily "Feldschmiede" 30 a "Gebirgsfeldschmiede". U pozemního vojska se však v průběhu války objevila celá řada podobných výrobních variant, které byly původně určeny pro civilní trh.

Handbuch des Hufbeschlages

(1944)

Učebnice pro německé vojenské podkováře. Tuto knihu znal každý podkovář, který prošel kurzem na armádním učilišti.

Nová fotogalerie

Malá kolekce fotek, které jsem získal za poslední dva měsíce.

(Fotografie pocházejí z internetu, byly poskytnuty jinými sběrateli nebo byly naskenovány z odborné literatury.)

Odkaz do galerie s popisky kliknutím na tento obrázek:

3 Kohlen kasten

Konec velké neznámé. Bedna "3 KOHLEN". Jak nápis napovídá, sloužila tato bedna k přepravě zásoby uhlí pro polní výheň. Hezky značená výrobcem, rokem výroby i tzv. Waffenamtem.

     Po delší době opět jedna vyvedená fotografie polní kovárny v akci. V tomto případě ve službách maďarské armády. Polní výheň pochází pravděpodobně původně z vybavení horských jednotek.
     Tato fotografie je bohužel zároveň dokladem toho, nakolik špatný byl někdy stav koní sloužících za války na frontě.

     (Fotografii poskytl pan Končo.)

1 Hufnägel kasten

   Bedna na podkovářské hřeby. Baleny byly v kartonových krabičkách po 500ks a vyráběny byly v různých velikostech (viz. originální tabulka v sekci). Tyto sloužily k uchycení podkovy ke kopytu tažného zvířete, v německé armádě nejčastěji mula, mezek nebo kůň. Rozměr bedny je 51 x 30 x 20 cm. (foto krabiček: kpemig.de)

Deutscher Reichshufnägel.

2 Schraubstollen kasten

  Bedna na hroty k podkovám "štulny". Tyto hroty se šroubovaly do podkov a pomáhaly koním proti smyku. Hrotů byla vyráběna celá škála, např. tupé, špičaté, nebo tzv. "háčka". Každý typ hrotů byl určen pro jiný terén či povrch - skalnatý, mokrý, zledovatělý atd. K jejich výměně sloužil speciální klíč kombinovaný se závitníkem, viz. výňatek z předpisu H.Dv. níže. (O tomto klíči uvedeme více později.)

     Opět jedna krásná fotografie německých polních podkovářů.
(Fotografii poskytl  Miroslav Končo.)

"Ein Block unter dem Amboss"

     Armádní špalek pod kovadlinu a výroba jeho repliky za spolupráce s J. Kaprálkem, který vyřezal a vyhobloval hranol. Špalek je okován obručí na horní straně a opatřen dvěma madly pro snadnější manipulaci. Kovadlina samotná je do špalku usazena zadlabáním a zadržena klínem. Hmotnost kovadliny je 30 kg a jedná se o tzv. "Štýrský typ". Dráha kovadliny (horní plocha) je podle normy ve výšce 20 cm pod úrovní pasu kováře. Polní kovář menší postavy si mohl špalek jednoduše zakopat více do země, což je patrné na fotografii.

Tätigkeitsabzeichen und Schulterstücke

   Rukávová označení specializace "Tätigkeitsabzeichen" (Ärmelabzeichen) se v německé armádě rozdělovala do několika stupňů. Podkovář "Hufbeschlagmeister" byl označen na rukávu  blůzy nášivkou s podkovou. Vyšším stupněm podkováře byl důstojnický čekatel, jemuž byla pro odlišení přišita na spodní stranu nášivky stříbrná vytkaná páska "Tresse".
   Nejvyšším stupněm podkováře byl instruktor "Hufbeschlaglehrmeister". Zajímavostí je, že těchto příslušníků bylo v německé armádě údajně pouze 20. Jejich hodnostní označení jsou tedy sběratelsky vzácnější, než generálské distinkce.
   Barvou zbraně byla pro veterinární, podkovářské a kovářské složky - karmínově červená - Karmesin für Veterinärtruppen. Viz. obrázek s výložkami Hufbeschlaglehrmeister.

     I takto se dala na frontě využít polní výheň. Na fotografii je zachycen maďarský voják při výrobě pálenky.
(Zdroj: Hadtörténelmi Kulturális Egyesület - Association of Military History.)

Heereshufeisen 32

   Německé armádní podkovy byly vyráběny ve 12 velikostech podle typu koně, muly či mezka. Hmotnost podkov je od 360 gramů u velikosti č. 1 až po 1600 gramů u velikosti č. 12. Síla podkovy je 4 mm u velikostí 1 až 4 a poté vždy o 1 mm více pro každé další dvě velikosti, až po 15 mm u velikostí č. 11 a č. 12. Hloubka drážky se pohybuje mezi 1/3 a 1/2 síly podkovy. Vzdálenost závitů pro trny je vždy 56 mm. Počet otvorů pro podkovářské hřebíky je podle velikosti od 4 do 8 na každé straně podkovy, příčemž jejich vzdálenost je vždy 19 mm. Velikost otvorů pro hřebíky závisí také na velikosti podkovy a použitých hřebíků. Životnost takové podkovy byla v závislosti na terénu zhruba 600 km nebo 4 až 6 týdnů.

     Dvě kvalitní fotografie německých polních podkovářů. Za povšimnutí stojí v pozadí zaparkovaný armádní povoz typu Heeresfeldwagen Hf.1, vedle něhož je opřeno zadní čelo specifické pro tento typ povozu.
(Fotografie poskytl Miroslav Končo.)

Beschlagzeugtasche für unberittenes Hufbeschlagpersonal

   Brašna na kovářské nářadí pro samostatné podkováře. Toto nářadí měl u sebe zaškolený příslušník jednotky a sloužilo pouze pro základní opravy podkování. Toho se využívalo například při přesunu útvaru v místech, kde nebyla k dispozici polní kovárna. Tato brašna byla vyráběna do roku 1944 jako kožená a poté do konce války z náhradního materiálu.

Zde více fotek obou typů brašny i nářadí.
Fahnenschmiedkasten
Vše o bedně i jejím obsahu.
Vstup do sekce.

ERSATZFELDWAGEN

     Dalším typickým přepravním prostředkem pro polní kovárny se stal v průběhu války koňmi tažený povoz Erstzfeldwagen 40, později Ersatzfeldwagen 43.
Ersatzfeldwagen 40 (Erfa 40, Ef. 40)
     Tento povoz vyráběla firma Waggon und Maschinenbau AG (WUMAG) a válečná produkce dosáhla počtu 150.000 vyrobených kusů. O výhodách a nevýhodách polních povozů se v německé armádě diskutovalo již po skončení první světové války. S mobilizací v září 1939 a rychlým vzrůstem armády z 50 na více než 156 divizí, bylo nutné pro válečné účely převzít do výzbroje levné náhradní povozy. Německá armáda do té doby disponovala širokou škálou polních vozů, které se však hned na začátku války začaly jevit jako příliš náročné na údržbu v provozu. Tuto situaci bylo nutné řešit a byl navržen Ersatzfeldwagen 40. Zavedení tohoto typu zaručilo sjednocení a standardizaci, zjednodušení výroby a snížení výrobní ceny. V průběhu války nahradil tento typ v mnoha jednotkách povozy Heeresfeldwagen 1 (Hf.1). Využíván byl jako muniční, zásobovací a přepravní prostředek, i jako mobilní polní kovárna. Kvůli vsé poměrně vysoké hmotnosti 625 kg bylo jeho použití na východní frontě poměrně hodně omezené. Armáda byla tedy nucena do své výzbroje zařadit nový typ náhradního polního vozu - Ersatzfeldwagen 43.
Ersatzfeldwagen 43 (později Hf.6)
     Další, ještě více zjednodušená forma polního vozu byla zavedena od 7. srpna 1944. Označení bylo změněno v listopadu 1944. Tento povoz nahradil vozy typu Hf.1, Hf. 2 a Ef. 40. Konstrukčně se jednalo o snížení hmotnosti na 560 kg a další zjednodušení výroby. Trubkový rám s plachtou byl dodáván již jen ke každému pátému vozu a zvýšila se stabilita zvětšením rozchodu kol 12 cm. Plachtované vozy byly dodávány pouze zdravotnickým a veterinárním složkám armády, pod které spadaly mimo jiné i polní kovárny.
(Zdroj: Bespannte Fahrzeuge des deutschen Heeres bis 1945 - Wolfgang Fleischer, Foto: Alamy Stock Photo)

Feldwagen Hf.1/13 "Schmiedwagen"

Feldwagen Hf1/13 (gr FSmWg 20-1016) a Hf1/14 (PWG m Fsm 20-1017)
   V základu se jednalo o nejběžnější povoz německé armády na počátku druhé světové války. Tažen byl dvěma koňmi. Na zadním čele bývalo na dvou hácích jedno náhradní kolo. Pokud bylo toto čelo sejmuto, musely se bočnice stáhnout řetězem, aby se vůz celý neviklal. Na bočnicích bylo řemínky připevněno nářadí. Konkrétně rýč, krompáč a sekera. Nad bočnicemi byly čtyři obruče, na které se dala připevnit plachta. Sedadlo bylo zároveň úložným prostorem, hlavně na osobní věci posádky. Oje se od roku 1939 vyráběla kovová trubková. Kovářské a podkovářské verze tohoto povozu bývaly zvláště vybaveny různými přihrádkami atd. K výbavě každého povozu patřily dále: lampa na karbid, krabice krabidu (700gr.), kombinačky, 2 sady podkov, řetěz a jiné dle potřeby.